Na sociálních sítích se v poslední době opět šíří příspěvky, které vykreslují období komunismu v bývalém Československu v pozitivním světle. Objevují se statusy adorující okupaci vojsky Varšavské smlouvy v roce 1968 jako údajnou „bratrskou pomoc“ nebo tvrzení, že „za socialismu jsme si byli všichni rovni“. Tyto manipulace, často doprovázené sentimentálními vzpomínkami, mají však s realitou pramálo společného.
Jedním z nejčastějších narativů je tvrzení, že sovětští vojáci při okupaci v roce 1968 „udrželi mír a pořádek“. Fakta jsou však neúprosná. Už od 21. srpna do 17. prosince 1968 bylo zdokumentováno přes 2100 případů porušení československých zákonů ze strany sovětských vojáků – od krádeží přes dopravní nehody až po násilné činy. Mnoho případů se navíc nikdy nevyšetřilo, protože československé úřady byly po okupaci paralyzovány a závislé na vůli okupační moci. Sovětská vojska se často chovala nadřazeně a zasahovala do pravomocí domácích orgánů. Přesto se i dnes najdou lidé, kteří invazi obhajují jako „bratrskou pomoc“.
Stejně klamná je i představa o „rovnosti za socialismu“. Mnozí si sice pamatují levné nájmy, jistou práci a pocit stability, avšak tato „rovnost“ byla iluzí. Již v roce 1953 komunistická vláda připravila měnovou reformu, která znehodnotila celoživotní úspory statisíců lidí. Ti, kdo si šetřili, přišli ze dne na den téměř o vše. Reforma vyvolala zoufalství, chudobu a v mnoha případech i sebevraždy. Tak vypadaly první „rovnostářské“ kroky nového režimu.
Ani v následujících letech nebyl socialismus obdobím spravedlnosti. Přestože režim proklamoval rovnost, rozdíly mezi obyčejnými lidmi a stranickou elitou byly výrazné. Kdo měl správný kádrový profil nebo známé ve straně, měl přístup k lepším školám, zaměstnání i zboží. Zatímco většina občanů stála fronty na základní potraviny, komunističtí funkcionáři nakupovali ve speciálních obchodech. Děti odpůrců režimu měly omezený přístup ke vzdělání a jejich kariéra byla předem zablokována.
Za frází o „rovnosti a bratrství“ se skrýval systém nerovnosti, nesvobody a perzekuce. Trpké svědectví o tom podává i příběh Michala Šusteka, tehdy šestnáctiletého chlapce z Hronského Beňadiku, který byl v roce 1953 obviněn z pokusu o atentát na funkcionáře Komunistické strany a z členství v odbojové skupině Bílá légie – vše na základě pomstychtivého udání vrstevníka. Následovalo zatčení, devět měsíců věznění a brutální výslechy. Šustek byl bit, mučen elektrickými šoky, pálen cigaretami a držen v izolaci. Přiznal se k činům, které nespáchal. Po propuštění ho po celý život provázel kádrový posudek, který mu bránil v kariéře i osobním životě.
Takové příběhy nejsou ojedinělé. Každý z nich dokládá, že komunistický režim neměl s rovností ani lidstvím nic společného. Mnozí z těch, kdo přežili padesátá léta, si dodnes nesou následky fyzického i psychického týrání. Přesto se stále najdou lidé, kteří otevřeně říkají, že by se do „socíku“ rádi vrátili – často bez povědomí o tom, co totalita skutečně znamenala.
Dnes, více než třicet let po pádu komunismu, je nezbytné připomínat si, že svoboda, kterou považujeme za samozřejmost, byla vykoupena utrpením tisíců lidí. O tom svědčí nejen příběhy obětí, ale i chladná čísla. Desítky tisíc lidí byly uvězněny, mučeny či popravovány, stovky tisíc přišly o možnost svobodně žít a rozhodovat o svém osudu.
Nostalgie po komunismu je často jen projevem selektivní paměti – vzpomínek na mládí, levné zboží a jistotu zaměstnání, zatímco skutečné oběti režimu zůstávají zapomenuty. Právě proto je důležité tyto příběhy znovu vyprávět. Ne proto, abychom se v minulosti utápěli, ale abychom nezapomněli, že svoboda nikdy není samozřejmostí.
Zdroje:
Ústav pro studium totalitních režimů (ÚSTR): ustrcr.cz
Ústav pamäti národa (ÚPN): upn.gov.sk
Navara, L.; Albrecht, J. Abeceda komunismu. Brno: Host, 2010.
Post Bellum – Paměť národa.
Aktuality.sk, 30 rokov Slovenska medzi demokraciou a autoritárstvom.